Nový přírůstek
Nyní bych se chtěla pochlubit se svým novým přírůstkem do své zvířecí "rodinky". Jedná se o hnědou krátkosrstou kozu, která se jmenuje Jiřinka. Především bych chtěla upozornit, že jsem se k ní dostala opravdu jen velkou náhodou a rozhodně by mě nikdy nenapadlo, že někdy takové zvíře budu mít a už vůbec ne, že jen tak krátce. Co není, neznamená, že nemůže být… ;o)
Jak jsem k ní přišla?
Jiřinka byla zakoupena bratrancem k 45. narozeninám mého švagra. Měl to být
původně vtipný dárek, ale jaksi lidem občas nedochází, že jde o živou bytost a ne jen o nějakou věc.
Její osud byl v rukou někoho, kdo z takových zvířat měl strach z nedostatku možností se s takovým
zvířetem setkat. Jiřinka byla velice vystrašená, plachá a bála se naprosto všech a všeho.
Celodenní pobyt na oslavě narozenin, obklopena velkým počtem lidí, ze kterých měla opravdu
strach, byl pro ní opravdu stresující a zcela jistě i vyčerpávající zážitek. Čemuž předcházela ještě
doprava celkem ze vzdáleného kraje (Rakovník).
Večer, když už byla tma a v sále začala hrát rocková kapela "na živo" - celkem rachot, nebylo
slyšet vlastního slova, tak jsme se rozhodli Jiřinku nějakým způsobem dopravit na statek (kde jsem
od dětství skoro jak "doma"), mám zde ustájenou klisnu Amarillu. Bohužel jiná možnost se
nenabízela a tak jsme se vydali na cestu přesto, že nás možná majitelka statku pošle zase zpět,
což jsem doufala a věřila, že se nestane. Ovšem odvláčet kozu, která silně nespolupracovala, přes
celou vesnici byl více než nesnadný problém a téměř nadlidský úkon, celkem na dlouhé lokte. K
nápomoci mi byla moje neteř Eliška, bez které by se mi to asi ani nepodařilo. Po cestě jsem
dostala nápad, že bychom mohly Jiřinku naložit na kárku a odvézt jí abych se s ní nemusela
přetahovat celou cestu. Sama prostě nešla, musela jsem jí táhnout a celkem násilím nutit, což mě
teda vůbec netěšilo. Stavily jsme se tedy doma pro kárku, ale jelikož máme jen takovou menší, do
které by se sice vešla, ale samozřejmě v ní nevydržela, takže musela jít po svých. Kárku jsme vzaly
sebou, jelikož nám pomohla kozu rozpohybovat, aby šla a nezastavovala se na každém kroku.
Takže naše cesta přes celou vesnici se nakonec výrazně časově zkrátila. Naštěstí už bylo hodně
pozdě večer, takže jsme ani nikoho nepotkaly, ale pohled na nás musel být velice zajímavý… Já za
sebou táhla kozu Jiřinku - lákala jsem jí na větvičku utrženou z nějakého stromu - a v závěsu Jiřinku
popoháněla kárkou Eliška. Jistě, by se každý na první pohled pobavil. Po doputování na statek jsme
obstarali seno, vodu a hlavně jsme oznámily majitelce, aby se nezhrozila, že ve stáji je zavřená
koza. :o) Nejprve nevěřila svým uším, ale po vysvětlení vše bylo jasné a hned jsem zdůraznila, že
se jedná jen o přechodnou dobu - pár dní, než se vyjasní, co s Jiřinkou bude dál.
Jiřinky budoucnost?
Bohužel hned v začátku se začali rozvíjet debaty co s kozou??? Švagr prohodil, že pokud nebude moct na statku zůstat, tak poputuje k řezníkovi, jelikož jiné umístění pro ní není. To jsem moc slyšet nechtěla. Tuto skutečnost jsem oznámila na statku a rovnou se s majitelkou domluvila, jestli by Jiřinka mohla na statku tedy zůstat s tím, že se o ní pochopitelně postarám. Kozu si samozřejmě všichni oblíbili a tak bylo rozhodnuto celkem hned. Děti byly nadšené. Doma jsem to oznámila a oficiálně dostala kozu k narozeninám… Tedy na "papíře", aby se nestalo, že by se jednoho dne někdo rozhodl Jiřinku sežrat. To by asi nešlo, páč já bych jí rozhodně nedala. :o)
Jiřinka mi tedy od 30. srpna 2008 do dubna 2009 dělala na statku společnost a doprovázela mě na každém kroku. Z důvodu stěhování Amarilly jsem Jiřinku přenechala chovateli, který mi slíbil, že jí využije k chovu a neskončí na pekáči.
Bližší informace o kozence najdete v odkaze Jiřinka .