Obsedání
V létě roku 2007 nadešel ten pravý čas a rozhodující den "D". Amarilla oslavila 3. narozeniny a pro mě to je ten pravý okamžik, na který jsem čekala a těšila se na práci pod sedlem. Samozřejmě vše probíhalo ve velice příjemném tempu s žádným spěchem… kam taky spěchat? Byla to pro mě jakási premiéra a hlavně jsem usedla do sedla zase po několika letech (cca po 5 - 6 letech)… tak jsem si vše dobře promyslela a začátkem srpna 2007 jsem mohla začít.
V první řadě jsem musela Amarillu seznámit s novou věcí jako je uzdečka a sedlo.
Sedlo opravdu bylo bez problémů, to už dříve párkrát zkusmo na hřbetě měla a při předchozím
lonžování jsem jí sedlo pro zvyk občas dala. O uždění bohužel nemohu říci totéž. Když jsem
uzdečku zkoušela, tak si udidlo ze zvědavosti vzala bez problémů, ale později si začala vymýšlet a
hledat úniky jak by se tomu mohla vyhnout. Pro její výšku v porovnání s mou to opravdu nebylo
jednoduché. Do dnešního dne jsou občas její "výplody fantazie" k vidění... Prostě a jednoduše s
užděním byl velký problém. Zhruba po roce se kobyla celkem umoudřila a dala si říct, že ty
zbytečné dohady jsou k ničemu, když stejnak vždycky vyhraju já.
Jako první krok, který jsem zvolila pro začátek, byl, že jsem si Amarillu postavila na asfaltovou
cestu vedoucí k ohradě s ostatními koňmi, požádala kolegyni, aby mne na kobylu vyhodila. Měla
jsem k dispozici akorát ohlávku s otěžemi nic víc. Když jsem se na ní usadila a chtěla kobylu
rozpohybovat, tak nic, nechápala co po ní chci. Kolegyně, která se zrovna vracela z ohrady se mě
zeptala jestli nechci nějak pomoct, ano, rozejít kobylu. Vzala Amarillu za ohlávku a rozešla jí
kupředu… pak už šla sama, což mě mile překvapilo. Akorát přechod z asfaltové cesty na louku byl
problém, ale po delším přemlouvání i to se mi podařilo a v klídku jsme došly až k ohradě. Bez
problémů jsem kobylu zastavila, seskočila a pustila jí do ohrady mezi ostatní (to byla nejlepší
odměna, kterou jsem jí mohla dát)… to byla první naše společná jízda. Druhý den jsem udělala
totéž, akorát mi jí nikdo nemusel rozcházet - už věděla co jí čeká a tak se jí nechtělo ani moc stát
při nasedání, ale nakonec jsme to zmákly, rozešla se sama a plynule bez zastavování mi došla až
k ohradě. Třetí den jsem se rozhodla pro lepší ovladatelnost nasadit uzdečku, ale pak jsem se
přesvědčila, že to byl hloupý nápad, protože se prostě rozhodla, že s uzdečkou kamarádit
nebude. Byla celkově rozladěná a vzteklá, takže hned při vyhození na hřbet se mi rozklusala a to
už jsem po pravdě řečeno měla v očích děs. Naštěstí se mi jí podařilo ukočírovat a nakonec v kroku
jsme došly až k ohradě…
Postupem času jsem začala sedlat a jezdit s kompletně nastrojeným koněm.
Chvíli mi dalo zabrat naučit Amarillu při nasedání stát v klidu… to bylo poskakování sem a tam,
ustupování, couvání apod. No nemohu říci, že by to byl tak závažný problém, ale musela jsem si s
ní trošku "pohrát" aby pochopila, že teda opravdu musí stát a není jiná možnost.
V samotném začátku jsem byla nucena využívat pouze louku u ohrady, část parku a dvůr. Opět
jsem se nevzdalovala od statku, jelikož by to nebylo vůbec jednoduché někam vyrazit sama s
koněm, který se bojí naprosto všeho a ještě nic neumí. Byl by to opravdu velký risk a nemuselo by
to dobře dopadnout ani pro jednu z nás… Bohužel ve stáji nebyl v té době kůň, který by mohl dělat
kobyle učitele, za kterým by klidně mohla jít a v klídku poznávat všechny ty cizí věci co jí děsily. K
tomu by byla potřeba opravdu koně s vyrovnanou a klidnou povahou, což byl ve stáji jediný a to
důchodce, takže smůla. První příležitost vyrazit s kobylou mimo statek se naskytla až na podzim.
V té době už byl na statku nový koňský přírůstek a to malá kobylka poníka Čiperka, která se nebála
ani nelekala ničeho a tak jsem neměla strach s ní a samozřejmě její majitelkou a malou jezdkyní
vyrazit někam do vsi a postupně Amarillu seznámit se vším. V té době byli asi největším strašákem
a zlem motorky, ale postupně se toho strachu z nich zbavuje taky, ale je to dlouhodobější
záležitost, takže ani v této době nemáme vyhráno.. Stále musím být na pozoru.
Po nějakém čase jsem začala jezdit na vyjížďky sama, vždycky se najdou
nějaké překážky, ale vždy se daly překonat a pokračovat dál v cestě…
Následující roky se budeme snažit jen a jen lepšit a učit nové věci… pokud nám bude přáno.